Jdi na obsah Jdi na menu
 


Paloma

2. 11. 2007

Příběh malinké statečné kobylky Palomy začíná dne 25. dubna 2000, kdy jako dcera vestfálské klisny Lutz a bavorského hřebce Puschkina, poprvé spatřila světlo světa. Narodila se ve stájích v hotelovém komplexu Darovanský dvůr.

Napísala : Michaela Altmanová
Zdroj : www.horses-online.cz


Její narození je spojené s mými začátky krásné práce s koňmi a mojí první láskou, Sebastienem. Tehdy mi bylo 15 let, toužila jsem po práci s koňmi, i když moje zkušenosti byly nulové. Kamarádky Jana a Vlaďka mě 22. dubna zavedly právě na Darovou, kde samy již delší dobu vypomáhaly. Šéfovala tam moc milá paní jménem Radka Vondráčková. Jak jsem byla šťastná, když mě nechala pár koní opucovat! V den, kdy jsem tam poprvé přijela, byla v hotelu ubytována skupinka dětí z německého dětského domova z Badtölzu. Tehdy mi do oka padl vysoký snědý kluk, Sebastian Amann. Byl stejného věku jako já, seznámili jsme se a tak trošku se po sobě dívali. Byla to láska na první pohled. Oba jsme byli nesmělí, a po dvou dopisech, kde jsme si navzájem dali své adresy jsme se dali dohromady. Chodili jsme za ruce, padlo první políbení. Přesto, že on uměl jen německy a málo anglicky a já ovládala více angličtinu, nežli němčinu, krásně jsme si spolu rozuměli. Jeden o druhém jsme se dozvěděli snad vše. Bylo to však krátké. Den, před jeho odjezdem zpět do Německa, mě zavedl právě k březí Lutz a řekl mi: "Ona bude mít hříbátko, než vyroste, budeme zase spolu!.." Plakala jsem, naposledy jsme se viděli ten večer(odjížděl druhý den po obědě). Rozloučení bolelo, ale přesto, že jsem chtěla být s ním, musela jsem do školy. Jen co jsem se vrátila domů, sedla jsem na kolo a odjela na Darovou. Nestihla jsem to... Sebastian byl pryč. (psali jsme si 4 měsíce, pak se odmlčel..)

Zničená jsem šla do stáje a vedle Lutz jsem našla čerstvé, tmavě hnědé, dlouhonohé hříbátko. Byla to klisnička, Paloma. Byla plachá, bázlivá, ale jakmile si k vám našla důvěru, vydržela se mazlit nekonečně dlouho. Avšak hned za týden odjela se svou matkou do Bernartic. Lutz šla opět k Puschkinovi. Během týdne měly být zpět, ale Lutz skončila říje, proto jí museli napíchat injekce a počkat, až se říje vrátí. Na Darovou se vrátili až za dlouhý měsíc. Palomka za tu dobu pěkně zdivočela. Nenechala k sobě téměř nikoho přiblížit. Jana se jí pokoušela navléknout ohlávku, avšak po několika neúspěšných pokusech a Palomy vydařeném kopanci do zadních partií se toho nápadu vzdala. Mě však klisnička moc přitahovala, líbila se mi. Začala jsem k ní opět chodit, získávat její důvěru. Po odstavu si ode mě nechala líbit úplně vše. Navlékala jsem jí a sundavala ohlávku, zvedela jsem jí nohy (na zadní však občas kopala), stála jsem jí za zadkem a poplácávala po bocích, všude za mnou chodila, dokonce jsme spolu jednou usnuly na slámě (tenkrát byla zima a já zůstala na polední pauzu u koní, rozdala jsem jim seno. Paloma si lehla do slámy a odpočívala. Já si opatrně lehla k ní, opřela se o její bok a usnula. Probudila jsem se asi o hodinu později, klisnička mi olizovala ucho. Celou dobu se ani nehnula. Ještě, že mě tenkrát nikdo neviděl, měla bych strašný průšvih, - "co kdyby se splašila a pokopala mě"!). Já jsem jí však bezmezně věřila. Milovala jsem ji. Vzpomínám, jak mě vždy při čistění pozorovala podezřívavým okem, zda jí něco nechci provést, když jsem ji přivázala, zjistila, že není lepší věc, než ožužlávat celý řemínek, jímž byla přivázaná a tím ho celý důkladně oslintat. Když nebyl provázek, olizovala a okousávala mi celé dlaně. Brávala si je do tlamy, přesto nikdy nekousla. Nevadilo jí nic. Zkoušela jsem jí z legrace dát sedlo na hřbet (samozřejmě jsem je neutahovala). Palomka se jen koukala a .. nic! Měsíc po jejích prvních narozeninách jsem (tenkrát ještě rutinně) přišla na Darovou. Kamarádky mi dali nějaký dopis, prý od Sebastiana, že přijel a hledal mě! Nevěřila jsem tomu. Odsedlala jsem klisnu Tango, odnesla věci do sedlárny. Tam jsem dopis otevřela.

Poznala jsem Bastiho kostrbaté písmo. Co se v něm psalo? Že se omlouvá za odmlčení, ale všichni mu časem vymluvili, že to mezi námi nemá cenu ani budoucnost. Musím přiznat, že to byla pravda. Ale že se mu stýskalo a chtěl mě znovu vidět a popovídat si. Vycházela jsem ze sedlárny a málem omdlela. Ten vysoký tmavovlasý kluk s oříškově hnědýma očima byl... Sebastian. Zůstali jsme se na sebe dívat, pak mi podal ruku a moji už nepustil. Šli jsme k Palomě: "Říkal jsem ti, že se vrátím!" Zmizeli jsme na Vyhlídku (skála s panoramatickým pohledem na Berounku), kde jsme si povídali celé hodiny. Měl dívku, která se s ním rozešla, a já měla chlapce. Přesto nás k sobě "cosi" přitahovalo. Měli jsme se stále přese všechno rádi. Měli jsme pro sebe 4 dny. Ten den mě doprovodil pěšky domů (2 km) a ten den mě políbil. Nebránila jsem se, nešlo to. Měla jsem za to, že už za ním nepojedu, jela jsem na školní výlet, ale... Hned po příjezdu domů, jsem utekla. Našel mě u Palomy, jak jí pláču do hřívy. Přišel a objal mě. Celý den jsme strávili spolu. Ne jako milenci, přesto jsme si byli blízko a v objetí. Výčitky svědomí kvůli mému příteli se mísily s láskou k Sebastianovi. Přáli jsme si zůstat spolu navždy, ale přesto hodina konečného rozloučení přišla. Poslední polibek, poslední objetí, poslední pohlazení. K tomu spouta slz. Já odcházela směrem k domovu, on na Darovou. Na konci louky, na které jsme se rozloučili jsem se naposledy ohlédla. Uviděla jsem Sebastiana, jak daleko ode mě klesnul na kolena a k mým uším dolehl šílený výkřik "NEEEEEIN!!!" Od té doby jsem o něm neslyšela. Vím jen, že musel odejít z dětského domova, jelikož dostudoval základní školu. Nevím co dělá, jak se má. Jen doufám, že dobře. Oběma nám bylo 16 let. Vzpomínám na něj stále. Měl mě skutečně rád?...

V tu dobu mě potkal další šok. Paloma byla nemocná. Začaly jí zevnitř vyhnívat kopyta, kulhala, špatně chodila. Prý to byla nějaká chronická choroba, kterou zdědila po matce (u té se to však tak silně nikdy neprojevilo). Radka a všichni se snažili jí pomoci. Přišel kovář, aby jí kopyta ořezal. Palomě byl rok, ještě u kováře nebyla, bála se. Odměnou jí místo utěšování bylo surové bití!!!! Od té doby se bála kopyta dávat. Kopala, bránila se. Snahou všech (s vyjímkou jejího majitele - milionáře!!) se jí aspoň chvílema vedlo lépe. Mohla jsem s ní pracovat. Dělat první pokusy o obsedávání. Ale v druhém roce jejího života paní Vondráčková odešla. Měla potíže se zády, odstěhovala se. Majitel začal ke koním zaměstnávat různá individua. Od mladých holek, co si chtěly hlavně zajezdit, po Ukrajince! Corral pro výcvik remont byl rozbourán, a práce s mladými koňmi, kteří se měli obsedávat ustala. Všichni koně, ať mladí, či "pracovní" začali viditelně chátrat.. Starší klisny, na kterých jezdili turisté třeba několik dní stály, pak musely pracovat spoustu hodin v jednom dni. Bylo toho na ně moc. Přitom každý nový stájník měl svůj osobní způsob denního režimu. Například kolikrát byli koně nechání přes noc venku, v dešti, horku či mrazu. Na nic takového nebyli zvyklí, a paní Vondráčková je v každém nečase zaháněla zpět do stájí, aby nenastydli. Tihle lidé ne... "Z ničeho nic" začali trpět kolikami, dušností a byli plašší! Já jsem tehdy udělala chybu. Po jedné hádce s tehdejším stájníkem jsem byla vyhozena ze stáje. Ne, že bych dostala strach, jen jsem neměla náladu se s tím člověkem bavit a stýkat. Mé návštěvy byly proto jen občasné... Měla jsem mnoho práce se školou, přítele, povinnosti doma. Nezbývalo mi mnoho času. Palomu jsem pořád milovala, avšak vídala jsem se s ní jen jednou do měsíce! Vím, byla to moje chyba. Velká chyba. Avšak i přesto byla naše setkání něčím zvláštní. Na procházky jsme spolu už bohužel nemohly, protože ji bolela kopyta. Nechtěla jsem, aby příliš trpěla. Mazlily jsme se spolu, Paloma si sebou nechala dělat úplně vše (kromě již zmiňovaného čištění kopyt. Nejenže se bála, také ji to bolelo…), když byla v dobrém rozmaru, stavěla se na zadní (postižená měla především přední), šklebila se, dělala zlou, když "škemrala" o cukr. Vzápětí se o mne opřela hlavou nebo mi začala ožužlávat ruku či ucho. Pokud se dobře vzpomínám, nikdy mi nic zlého neprovedla (pokud jsem ji ovšem neotravovala pokoušením o zvednutí nohou) nekopla, nekousla. Jemné štípání pysky do mých zadních partií a zad nepočítám. Dělala to především při hřebelcování. Drbání hřbílkem se jí velmi zamlouvalo, snad mě proto chtěla také podrbat:o) Když v létě byla s koňmi ve výběhu (ostatní koně ji mezi sebe nepřijali) a já jsem za ní přišla, lehla si do trávy vedle ní, vydržela celou dobu být se mnou, někdy si i ke mně přilehla...

A teď... bych se nejraději hanbou propadla. Měla jsem s ní trávit více času, měla jsem se více snažit pečovat o její bolavé nohy. Třeba by vše bylo jinak...

Minulý týden jsem opět přijela na Darovou. Kobylky jsou ve výběhu. Dívám se, hledám... Paloma nikde. Běžím do stáje... není tam!! Kobylka zmizela. Je mi jasné kam. Tam, kde před dvěma lety skončil její nevlastní bratr Piškůtek (Powery, m: 222 Visla K, o: Puschkin), když si nešťastnou náhodou zlomil stehenní kost. Na místo, kde končí každý (nejen) koňský sen o krásném životě na krásném místě s obrovskou pastvinou a dobrým pánem. Panu majiteli došla jednoho dne prostě trpělivost, a odeslal nemocnou klisničku na jatka!!! Ostatně, "proč by měl platit" za uspávací injekci, když na jatkách za ni dostane pár stovek či tisíc do kasy, kde se to hemží miliony?!!!??? Jemu nezáleží na ostatních a už vůbec ne na koních, kteří pro něj dřou za mizerných pár balíků sena, slámy a pár kbelíků ovsa či jakési drtě týdně!!!! Přeci nebude ze svých penízků obětovat ani korunu navíc...

Tak mizerně skončil život mladé kobylky, která si nepřála nic více, než trochu pomoci a uznání. Místo toho se jí dostalo neuvěřitelného opovržení a ponižující, bolestné smrti.

Paloma, "Bobeš", "Princezna" se už nevrátí.

Kobylko moje, dokázala bys mi někdy odpustit? Kdybych třeba jen více bojovala...

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA